Jak to celé vzniklo?
“Kristiánku, tohleto nedělej, tohleto dělej, tohle nemůžeš, udělej to takhle, tady máš tohle…” ozývá se hlas přepečující maminky v pastelově zeleném sukňovém kostýmku. U pískoviště. Pozoruju Moničku. Jak si nevinně hraje. Jak zkouší převést do praxe svoje nabyté komunikační a vyjednávací schopnosti. Jak si touží hrát s oranžovou lopatičkou. Lopatička patří Kristiánkovi. Kristiánek nechce půjčit. Kristiánek nechce vyjednávat. Kristiánek má v ruce plastovou popelničku plnou písku. Než se stačím rozkoukat, obsah popelnice se sype ven. Moničce na hlavičku.
„Ten malej syčák!“ ventilují můj vztek alespoň moje vnitřní hlasy. Monča zatím nadávat neumí. Kompenzuje si to pláčem. Kontroluju stav. Písek je ve vláskách, na obličeji, v očích, v uších, za oblečením, prostě všude! Beru si Moničku k sobě na lavičku. Kojím jí. Uklidňuje se.
Odcházíme domů. Po cestě si tak přemítám. Říkám si vlastně chudák kluk… Když takhle jede v režimu 200 povelů za minutu. No a vlastně asi i chudák ta máma. Třeba má manžela, kterej je pořád v práci, kterej jí ani neřekne, jak moc si váží všeho, co zvládá… No a chudák i ten manžel, vždyť on pořád pracuje, živí rodinu a dostává se mu za to vděku? Tuhle rodinnou terapii teď asi nerozlousknu. Ale pokusím se to aspoň co nejlíp Monče vysvětlit. Co se vlastně stalo. Proč si myslím, že se to stalo. Smýváme ve vaničce zrnka písku a hořkou pachuť prvního konfliktu.
– – –
„Á, kuk!“ směju se na Monču za zábradlím. Smích mi opětuje. Užíváme si společné odpoledne v bazénu na plaveckém pobytu. Prostě děláme vylomeniny a je nám spolu dobře.
Do vody vstupují další účastníci zájezdu. Po schodech, na kterých stojí i Monča. Letmým pohledem sklouznu na paní se synkem…….
„Ježiši!!!!!!!“ nejrychlejším vodním pohybem EVER přiskočím zpoza zábradlí ke zmítajícímu se tělíčku. Vylovím ho tak, že i Jakub Vágner by se musel zastydět.
„Moničko moje!“ Obě jsme z toho vykulené jak nejvykulenější nártoun.
Co se to vlastně sakra stalo?! Celou dobu Monička stála na schodu, kde stačila… A najednou – malý krok pro její tělo a obrovský krok pro její emoce.
Hystericky pláče. Mám ji u sebe, sedím na schodech, kojím ji. Jsem plně s ní.
– – –
„Z vody pryč! Z vody pryč! Z vody pryč!“ vykřikuje Monička ze spánku za doprovodu škubavých pohybů.
A sakra! Zaděláno na trauma…
– – –
Sedíme u stolu. Kreslíme si.
„Moničko, co kdybychom si zkusily tu situaci s potopením hlavičky nakreslit?“ Nevím, jak přesně se mi ten nápad v hlavě zrodil… Možná ta léta praxe architekta, kdy prostě místo padesáti popisných vět uděláš jednu rychlou skicu a všem je hned jasné, co po nich vlastně chceš:)
Každopádně beru do ruky pastelku a kreslím.
„Takže Monička stojí na třetím schodu. Tam dobře stačí. Hlavička je nad vodou. A najednou Monička udělá krok na další schůdek. Tam ale už nestačí. Hlavička je najednou pod vodou. Maminka rychle přiskočí zpoza zábradlí. Moničku vytáhne z vody. Sedá si s ní na schody. Monička si dává mlíčko. Už je v bezpečí u maminky. Zvládly jsme to spolu.“
„Eště!!!“ rozzáří se ta malá potápka. A já taky. Uvědomuji si sílu mateřské intuice. Cítím naději.
A noční výkřiky jsou minulostí:)
„Tak si budeme povídat?“
„A o čem by sis chtěla povídat?“
„O tom Kristiánovi. Jak mi vysypal písek na hlavu.“
Moničky myšlenky se neustále vracejí i k této situaci. No. Bazén jsem jí kreslila, aby pochopila v pohledu z boku princip schodů a vodní hladiny… Ale co když jí tedy zkusím i tuhle situaci prostě jen nakreslit a popsat, co se v které chvíli dělo?
„Tak si to taky zkusíme nakreslit, dobře?“ zvedám se pro papír a pastelky.
„Takže… Tady je pískoviště. Tady je Monička. Hraje si. Maminka sedí na lemu pískoviště. Tady je Kristián. Moničce se líbí jeho oranžová lopatka. Ráda by si ji půjčila. Kristián ale protestuje. Monička se k lopatičce shýbá… A Kristián Moničce vysypal písek na hlavu. Monička pláče. Písek má úplně všude. Maminka si bere Moničku k sobě a dává jí mlíčko na lavičce. Říkáme, že se nám to teda vůbec nelíbilo. Odcházíme domů. Vyprávíme to tatínkovi. Monička se koupe ve vaničce. Je čistá, písek je pryč a Monička je v bezpečí u maminky.“
Záměrně příběh reprodukuji v přítomném čase, abych tak navodila možnost jejího znovuprožití tentokrát zcela v bezpečném prostředí.
Obě situace jsme od té doby kreslily mnohokrát. Najednou se k nim Monči myšlenky úplně přestaly vracet. Hurá!:)
– – –
Metodu jsme si ale tak oblíbily, že jsme si ji začlenily do každodenního života. Uplatňujeme ji třeba v situacích typu, co všechno budeme muset zvládnout před spinkáním. Společně si pak odškrtáváme zoubečky – pyžámko – nočník:)
– – –
Metoda nám moc pomohla i pro přípravu na situace, jež nás teprve čekaly – jako například návštěva zubaře, kterou jsme pak zvládli úplně ukázkově!:) Až jsem z toho byla sama překvapená:) A stačilo prostě jen pár tahů propiskou a doprovodný komentář, jak bude další den od rána probíhat, aby se na to mohla zkrátka psychicky připravit:)
– – –
Největší odměnou mi pak je, když Monča sama od sebe zahlásí: „Já si to chci nakreslit.“ Nebo když si kreslí a slyším ji, jak si to sama komentuje: „Kdyby ta situace byla znova, tak…“
Foto: Kreslíme si příběh o ztracení a znovunalezení oblíbeného plyšáka:)
Zaujala Tě tato metoda? Ráda bys ji začlenila do svého života?
>> Zvu Tě do laskavé komunity Facebookové skupiny SKETCHING THERAPY by Ivet, kde se můžeš inspirovat a zároveň být inspirací!:)
>> Také Tě moc zvu k účasti na některém z workshopů, které pravidelně pořádám!:)