Mrazivá tma a tichý náměstí. A já skrze něj kráčím.
“Co to sakra zase jdu dělat?!” probleskne mi hlavou. Postavit se na pódium před desítky, možná stovky(?) lidí a balancovat nad propastí někde mezi úspěchem a veřejným znemožněním se.
Poslední dobou mám pocit jako že to ani nejsem já. Ale něco, co skrze mě žije tenhle život. Snad to nezní jako nějaký „ňú ejdž ezo kecy“ 
, ale úplně jsem to tak cítila. Zažili jste to někdy taky???
Protože proč bych sakra dobrovolně tohle všechno podstupovala?!
Aneb PechaKucha Night ve zkratce:
Celej víkend jsem zdravotně úplně mimo, nemám energii pomalu ani vstát. V pondělí zjišťuju, že budu na PechaKucha. Tvl! Panika! Ale hrozně to chci!
Rýma, kašel, bolest hlavy a péče o Monču. Pomalu každej den do 2 do rána příprava prezentace.
Kdo to neznáte – je to formát, který vznikl v Japonsku s hlavním účelem, aby se architekti moc nevykecávali. Jedná se tedy o 20 slajdů prezentace, na každý 20 vteřin řeči. A řečníci už teď z jakéhokoliv oboru – aby předali svůj příběh a inspiraci.
Takže ale 20 sekund je dost málo, ale když se Ti podaří říct, co chceš, ještě stejně nemáš vyhráno! Protože když to zase řekneš moc rychle, je trapný ticho!
Takže výborná věc z role diváka, což jsem předtím asi dvakrát byla. Ale z hlediska toho připravit si během pár dní něco, co dává smysl jako nějaký ucelený příběh, kterým máš někoho ještě inspirovat… Docela jízda!
Najednou stojím na pódiu. Všechno jsem řekla tak, jak jsem chtěla. Díky bohu jsem se ani třeba na 20 vteřin nerozkašlala, což taky samozřejmě hrozilo!
Ale stejně! Je konec. Všechno jsem zvládla podle svých představ, ale stejně se v tý hlavě hned spustí – měla jsi ještě tohle a tohle říct po tý prezentaci!
(Pak si z toho můj novej známej dělal legraci, že teď si budou lidi říkat – “Jo to je ta, co nic neřekla nakonec!”)
Proč v těch hlavách tohle máme?! A proč jsem nejvíc nervózní byla z toho, že jsem vlastně vůbec nebyla nervózní?! Jakože to jsem do toho asi nedala všechno, když jsem ani nebyla nervózní!
Ten recept byl asi to, že jsem si to podle mě doma přeříkala celý tak 20x a uklidňovalo mě, že si to pamatuju.
Do toho vstoupil Štěpán – “A bude tam taky něco spontálního?”
“Máš pocit, že je tam v mý hlavě na to ještě prostor?”
To jsem si vynahradila dneska na Zámeckým jarmarku při improvizaci divadla. Tak o tom zase třeba příště.
PS: Snad bude z té PechaKucha nějaký videozáznam. Kdyby ne, tak Vám sem dám tu mojí připravenou prezentaci s popisem. Kdyby to někoho zajímalo.
Jinak kdo by hledal výstup z komfortní zóny, vřele doporučuji.
